Vždycky jsem si myslela, že rozhodování o budoucnosti je jako vybírání zmrzliny. Máš před sebou milion příchutí a nakonec stejně skončíš s vanilkou, protože to je bezpečná volba. Jenže když přišel čas vybrat si, co budu dělat dál, šití se jevilo jako ta nejzajímavější příchuť. Pravdou ale je, že to bylo spíše jako objednat si příchuť "překvapení" - nikdy nevíš, co dostaneš.
Představa, že budu šít oblečení pro své děti, byla roztomilá. Ale kdo by se spokojil jen s roztomilostí, když může mířit na hvězdy? Rozhodli jsme se, že naše šicí dobrodružství nebude jen tak nějaké šitíčko pro rodinu a přátele. Ne, my jsme chtěli šít pro celý svět! Ačkoliv to zní grandiózně, začátky byly spíše... řekněme, že by si to zasloužilo epizodu v seriálu "Jak to neudělat".
Když si uvědomíte, že jste vystudovali ekonomiku, a najednou máte v ruce šicí stroj, jako byste drželi exotické zvíře. Sice to vypadá zajímavě, ale jak to vlastně funguje? I přes tento malý "detail" jsem se pustila do učení s vervou, která by konkurovala studentům medicíny před státnicemi.
Domácí šicí stroje, látky, galanterie - to vše se najednou stalo součástí našeho obývacího pokoje. První projekt? Čepičky. Protože proč nezačít něčím jednoduchým, co může nosit prakticky každý? Jenže po týdnu intenzivního šití jsem zjistila, že vytvořit čepici, která vypadá jako čepice a ne jako ubrousek na hlavu, je umění. Naše obývací pokoj se proměnil v čepičkářství, kde jediným zákazníkem byla naše trpělivost.
Ale jak se říká, praxe dělá mistra. Po vyrobení padesáti čepiček, které už konečně začaly vypadat jako skutečné čepičky, jsem se pustila do větších výzev. Podložky do kočárků, legíny, trička, mikiny... Vše, co bylo možné ušít a nepotřebovalo zip, protože sejde z mysli, že bych měla překonat i zipovou fóbii. A vše jsem se naučila sama - díky internetu, kde na vás čeká tisíc "jak na to" videí pro každou příležitost.
S každým novým projektem jsem si uvědomovala, že domácí šicí stroje jsou pro naše ambice příliš... domácí. Začala jsem snít o průmyslových strojích, které by zvládly vše, co bych na ně hodila. A tak jsme čekali na stroje, které by převzaly naši obývací pokojovou výrobu na novou úroveň.
Z obýváku plného látek a neúspěšných čepiček jsme se tedy přesunuli k plánování vlastního šicího studia. Protože když se rozhodnete šít pro celý svět, musíte mít kde. A i když to všechno začalo jako rozhodování mezi vanilkou a příchutí "překvapení", nakonec se ukázalo, že šití je přesně ta příchuť života, kterou jsem hledala. Teď už jen doufám, že se nám podaří přeměnit naše sny na realitu, aniž bychom se po cestě úplně rozešili s rozumem. Ale kdo by se bál malé výzvy, že?
Představte si to: stojíte uprostřed pracovny, obklopeni všemi těmi stroji, které vám mají pomoci oživit vaše šicí sny. Ano, máte tu šicí stroj, který vypadá dostatečně robustně, aby zvládl i ten nejtěžší denim, který jste kdy viděli.
Ale pak vás to napadne – "Jenže to není zdaleka vše, co je potřeba udělat." A jak si tak stojíte, vaše myšlenky začnou běžet na plné obrátky. "Stroje bychom měli, ale co to ostatní?" ptáte se sami sebe. A najednou se ocitáte v myšlenkovém víru nůžek, nití, látek a galanterie. Představujete si, jak každý kousek galanterie přichází k životu, jakoby byl součástí nějakého šicího baletu. Nůžky se lesknou pod světlem jako hvězdy na noční obloze, nitě se vinou a tvoří barevné vodopády, a látky... ach, látky! Připadáte si jako dítě v cukrárně, kde každá látka je jiná chuťová variace.
Bohužel, jakmile se z této snové krajiny vrátíte zpět do reality, uvědomíte si, že ani to nestačí. "I když toto všechno seženete, musí Vám to taky někdo šít." A právě v tom momentu si uvědomíte, že vaše dovednosti v oblasti šití jsou na úrovni začátečníka, který se snaží složit origami z plachty.
"Nebudu se tu ale rozepisovat, co všechno si k nám zkoušelo šít. O tom třeba někdy jindy." Ale bude to příběh hodný vyprávění, to vám zaručuji. Představte si všechny ty pokusy a omyly, všechny ty chvíle, kdy jste si mysleli, že jste našli ten pravý střih, jen abyste zjistili, že jste šili něco, co vypadá spíš jako šaty pro vaši postel než pro vás.
Jsem velký detailista a to samé chci, aby měla švadlena. Kterou jsem ale ze začátku nesehnala. Bylo to náročné, ale zvládla jsem to. Jak? No, to bych vám mohla vyprávět! Byla jsem totiž stále na mateřské dovolené a mohla pracovat pouze, když dcera spala nebo byl manžel doma. A věřte mi, nic netrvá věčně, a dcery spánkový režim se snížil na úroveň, kdy jsem si myslela, že nikdy nebudu mít dost času na to, abych si mohla i jen sednout. Ale jak se říká, kde je vůle, tam je cesta. A já jsem si tu cestu vyšlapala s odhodláním, které by zastavilo i nákladní vlak.
Takže ano, cesta k dokonalé švadleně byla dlouhá a trnitá, ale kdo by to byl čekal od dobrodružství, které začíná v šicím pokoji?
Pokračování příště :-)